Vyhoření pilota
Syndrom vyhoření (Z Wikipedie)
Syndrom vyhoření (také syndrom vyhasnutí, vyhaslosti, vyprahlosti, angl. burnout) byl poprvé popsán v roce 1975 H. Freudenbergerem v článku „Staff burnout“ v časopise Journal of Social Issues[1]. Existují různé definice (např. ztráta profesionálního zájmu nebo osobního zaujetí u příslušníka pomáhajících profesí nebo vyhoření jako výsledek procesu, v němž lidé velice intenzívně zaujatí určitým úkolem nebo ideou ztrácejí své nadšení), které shodují v určitých bodech:
• Jedná se o psychický stav, prožitek vyčerpání.
• Vyskytuje se zvláště u profesí obsahujících práci s lidmi nebo alespoň kontakt s lidmi a závislost na jejich hodnocení.
• Tvoří ho řada symptomů především v oblasti psychické, částečně i fyzické a sociální.
• Klíčovou složkou syndromu je emoční vyčerpanost, kognitivní vyčerpání a „opotřebení“ a často i celková únava.
• Všechny hlavní složky syndromu vyhoření vycházejí z chronického stresu.
Nejpodstatnějším znakem je posledně zmiňovaný chronický stres vycházející z pracovní činnosti, který může být doprovázen další zátěží z osobního života, sociálního i fyzikálního okolí atd. Profese je charakteristická vysokými nároky na výkon, bez možnosti delší úlevy a závažnými následky v případě omylu. Výkon takové práce bývá spojen s velkou odpovědností a nasazením, někdy s pociťováním „poslání“ profese.
Vyhoření je tedy důsledek nerovnováhy mezi profesním očekáváním a profesní realitou, mezi ideály a skutečností.
Fáze
Samotné vyhoření je výsledek dlouhého pozvolného procesu, který má následující fáze:
• 0. fáze, předfáze: jedinec pracuje co nejlépe, snaží se, přesto má pocit, že požadavkům není možné dostát a jeho snaha není dostatečně ohodnocena, tato fáze představuje jakési podhoubí pro vznik syndromu vyhoření
• 1. fáze: pocit, že jedinec nic nestíhá, jeho práce začíná ztrácet systém
• 2. fáze: vyskytují se symptomy neurózy (např. úzkost) spolu s pocitem, že jedinec stále musí něco dělat, přičemž výsledkem je chaotické jednání
• 3. fáze: pocit, že „něco uděláno být musí“, mizí a nahrazuje ho opačný pocit – že se nemusí nic; pouhá přítomnost druhých lidí jedince dráždí, přidružuje se ztráta veškerého nadšení a zájmu, převládá únava, zklamání a vyčerpání
Příznaky
Zvláště v poslední fázi se vyskytují tyto příznaky:
• únava a pokles výkonu
• deprese a úzkosti
• poruchy paměti a soustředění
• poruchy spánku
• tělesné potíže (trávicí trakt, dýchací soustava, sexualita, kardiovaskulární systém, …)
• nespokojenost, dysforie, neschopnost uvolnit se
• tendence k návyku na psychoaktivní látky (alkohol, tabák, …)
• snížení sebedůvěry a poruchy v interpersonálních vztazích
Je to tedy stav, kdy se u jedince vyskytuje ztráta činorodosti a poslání, pocity zklamání, hořkosti při hodnocení minulosti. Jedinec ztrácí zájem o svou práci i o osobní rozvoj, spokojuje se s každodenním stereotypem, snaží se pouze přežít, „nemít problémy“, je emočně „oploštělý“, dochází k redukci tvořivosti, iniciativy a spontaneity, převažují negativní pocity od hostility po depresi, přidružují se i somatické potíže.
Vyhoření postihuje lidi z pomáhajících profesí, nejčastěji pak lékaře, zdravotní sestry, učitele, psychology, sociální pracovníky, manažery, policisty, architekty atp.
Prevence a léčba
Při prevenci vyhoření je důležitý vlastní postoj člověka k práci – samozřejmě v ní má být pociťován smysl, ale neměla by být jediným cílem, smyslem a zájmem v jeho životě a sociální opora, jejímiž hlavními zdroji jsou: rodina, kolegové v práci, přátelé, zájmy a koníčky a celkově trávení volného času.
Při léčbě vyhoření se také využívají psychologické přístupy, především existenciální psychoterapie, logoterapie a daseinsanalýza.
Vyhoření pilota
Následující článek je určený nejen profesionálním pilotům, ale i všem, kteří plánují kariéru v letectví. Také jste si všimli, kolik dopravních pilotů v podstatě nenávidí létání? Jak jsou otráveni představou letu kamkoli? Unavení, rezignovaní, kritičtí k podmínkám své práce?
Co je vlastně „vyhoření“?
Práce pilota se vyznačuje trvalým a nekolísajícím požadavkem na vysoký a soustavný výkon. Ten je pokládán za standard, s malou, či žádnou možností odchylek, úlevy, vysazení. Zato chyby a omyly mají zásadní následky. Takové prostředí je ideální pro vznik psychického onemocnění, které je nenápadné a málo známé. Vede k emočnímu vyčerpání a touze zpřetrhat všechna pouta s dosavadním profesním životem. Říká se mu syndrom vyhoření, ale výstižnějším překladem anglického označení burn out je „vyhaslost“.
Tento stav duše psychologové poznali v 70tých letech. Vyskytuje se u lékařů, učitelů, sociálních pracovníků a u povolání, při nichž se „pracuje s lidmi“. Přestože dopravní pilot není obvykle nucen bezprostředně komunikovat s pasažéry, vědomí odpovědnosti za desítky či stovky životů na palubě vytváří další předpoklad pro vnik problému – přítomnost každodenního, zdánlivě nekonečného a nevyhnutelného chronického stresu. Akutní stres k vyhoření nevede.
Proč hoří piloti?
Co vede k „hoření“ u současného dopravního pilota především, je minimální možnost vkládat vlastní invenci do postupů na palubě a povinnost trvale dodržovat neměnné postupy. Problém byl objeven až s nástupem moderních vysoce automatizovaných kokpitů a je podstatným argumentem proti odsouvání pilota do funkce kontrolora palubních systémů. Není ale překvapením, že vyhoření je obzvláště rychle pozorováno u operátorů bezpilotních bojových letadel typu Predator. V současném válečném úsilí Spojených států jsou tyto prostředky vysoce zatěžovány. Jsou to piloti, kteří byli vytrženi z kontaktu se skutečnými stíhačkami a jejich posádkami. Tráví pravidelné, ale odpovědné a únavné služby u vzdálených terminálů.
Neustálá kontrola dodržování letových parametrů zapisovačem, potřeba znovu a znovu prokazovat schopnosti na simulátoru, letecko-lékařské prohlídky, zde všude se trvalé úspěchy předpokládají a chyby se trestají ztrátou povolání. U pilota vzniká pocit, že nelze těmto požadavkům trvale dostát. Drtící situace dolehne ve spojení s pocitem nepřiměřeně nízkého uspokojení z práce. Nejde tu jen o mzdu, ale i nedocenění kapitánem, mizivé šance na postup z pozice věčného druhého pilota, nutnost dodržovat nesmyslná nařízení a předpisy, zasahování neodborníků do práce pilota atd.
Projevy a následky
Létání bylo původně žádoucí a oblíbené, bývalo naplněním života. Postupně se ale stává nepříjemným, postradatelným až odporným. Pracovní výkon se zhoršuje, vztah k cestujícím i zaměstnavateli se stává negativním až cynickým. Psychický stav vede k citovému vyčerpání, nezájmu na dalším osobním růstu a snížení osobních ambicí. Objevuje se úzkost, deprese, negativismus, neschopnost prožívat emoce, lhostejnost. Mění se vztah sama k sobě, snižuje se sebevědomí, vzniká negativní mínění o sobě, zejména pokud jde o pracovní schopnosti. Pocit profesního neúspěchu vede k přesvědčení, že se nedokáži vyvíjet ve své profesi. Typické je, že cestující přestávají být vnímáni jako živé bytosti, ale jako neživé objekty tvořící součást okolního prostředí. Únava je popisována jako „mám všeho až po krk“, „jsem na dně“, „jsem smrtelně unaven“. Mizí kreativita, iniciativa a dostavuje se smutek a beznaděj. Sebelítost provází negativní hodnocení pracovních podmínek. Pracovní postupy se redukují na minimální postupy a omezují se kontakty s kolegy. Narůstají i konflikty s kolegy a náklonnost k alkoholu.
Choroba se může projevit i ve formě vyloženě tělesné. Nejtypičtější je neobvykle rychlá únava, nedovolující zvládat dříve běžnou zátěž. Někdy si tak přetížená psychika pomáhá před přetížením útěkem do nemoci. Ta se projeví se jako bolesti u srdce, dýchací obtíže, bolesti hlavy, poruchy usínání a zažívací obtíže.
Některé typy osobností mají zvláštní sklony k těmto problémům. Přecitlivělých osobností je mezi piloty méně, o to více zde potkáme osobnosti s vysokou odpovědností a pečlivostí, až pedantstvím. Paradoxně velmi rizikové je původně vysoké pracovní nadšení a angažovanost, obětavost a zájem o druhé. To je vysvětlení, proč těm nejvíce motivovaným dochází nejdříve síly a nestávají se špičkami v oboru. Patří sem i neschopnost pravidelně odpočívat. Naopak cennou ochranou je schopnost dělit si čas mezi povinnosti a odpočinek, pocit uznání a osobní pohody.
Jak se vyhoření vyhnout
Léčba je svízelná. Nejtěžší je uvědomit si, že příčina profesního selhávání není v chybách kolegů, zaměstnavatele, zákonodárce. Pro vyhořelého je těžko uvěřitelné, že všechno je jinak. Poškozený není okolní svět, ale pohled pilota na svět a létání. Odtud je už logický krok k vyhledání psychologa, jehož péče je v pokročilejších fázích pro záchranu profese nezbytná.
Situace ovšem nemusí dojít takto daleko. Prevenci syndromu vyhoření je vhodné zařadit do checklistu po zastavení na stojánce. Obrazně řečeno.
1. Snižte příliš vysoké nároky na sebe i druhé. Člověk je nedokonalý a chybující.
2. Nesnažte se být zodpovědní za všechny a za všechno.
3. Naučte se říkat NE. Nenechávejte se přetěžovat.
4. Stanovte si priority. Nemusíte být všude a vždy.
5. Vyjadřujte otevřeně své pocity.
6. Hledejte emocionální podporu. Sdělená bolest, poloviční bolest.
7. Vyvarujte se negativního myšlení. Jakmile zabřednete do hloubání a sebelítosti, řekněte si „stop“.
8. Radujte se z toho, co umíte a dokážete.
9. Vychutnávejte všechno, co podle vás má v životě nějakou hodnotu.
10. V konfliktní situaci se nenechávejte svést prvním negativním pocitem k impulsivnímu jednání. Konfliktní situaci můžete vyřešit humorem.
11. Doplňujte energii. Vaše práce není pupek světa. Vyrovnávejte pracovní zátěž potřebnou mírou odpočinku. Věnujte se činnostem a vztahům, při kterých se cítíte dobře a které vás naplňují.
12. Dále se učte a vzdělávejte.
13. Zajímejte se o své zdraví. Berte vážně varovné signály vašeho těla. Zmírněte pracovní nasazení, dopřávejte si dostatek spánku, zdravě se stravujte, sportujte, udělejte si radost.
