Rozhovor pro Blesk

Poslanec, který se dostal do Poslanecké Sněmovny po předčasných volbách roku 2013, kam kandidoval za Úsvit přímé demokracie. Jeho otec byl slavný zpěvák Karel Černoch. I on sám má rád muziku, zpívá a se svým otcem spolupracoval na muzikálu Bídníci.

 

Pamatujete si ještě na ten prvotní impuls či důvody, které vás přiměly k tomu, abyste aktivně vstoupil do politiky?

Na moment si vzpomínám velmi dobře. Tenkrát se mlela politická situace, mě vytáčely řeči politiků a jeden člověk mi řekl, ať jdu tedy do politiky sám. Bylo to řečeno ve srandě, ale postupem času jsem si uvědomil, že hodně lidí dokáže kritizovat, dokáže na politiku nadávat, ale nikomu se do politiky jít nechce. Nechtěl jsem se chovat stejně a postupně jsem začal do politiky vstupovat. Máma byla v důchodu, počítala každou korunu aby vyšla, mám spoustu kamarádů co podnikají a bojují s byrokracií, má dcera se narodila s vrozenou vadou a viděl jsem, jak stát tyto lidi absolutně neřeší. Takže, byly jen dvě možnosti. Buď nedělat nic nebo do toho vstoupit a udělat maximum, aby se to zlepšilo. Šel jsem do toho a bojuji.

Jak váš vstup do politiky nese vaše rodina?

Chtějí mě vydědit (smích). Je to samozřejmě časově velmi náročná práce. Mezi lidmi převládá názor, že politici nic nedělají. Když budu mluvit za sebe, je to omyl. Někteří skutečně nevěnují své práci tolik času, kolik by měli, ale já tuto práci beru absolutně vážně. Z práce se vracím často v pozdních večerních hodinách, z čehož rodina moc nadšená není. V současné době chodím spát někdy kolem druhé hodiny ráno a vstávám před šestou hodinou a je obrovská fyzická i psychická zátěž. Ale nestěžuji si. Je to práce jako každá jiná a baví mě to. Baví mě pracovat.

Marek Černoch

Autor: archiv

Nelitujete, že jste se stal poslancem?

Nelituji, určitě ne. Ve chvíli, kdybych toho litoval, prohrál bych. Je to náročné a běh na dlouhou trať, ale lidé chtějí vizi. Chtějí začít znovu věřit. Dnes je důvěra v právní stát velmi malá, což je špatně a já chci dokázat lidem, že ne všichni kradou a hrabou jen pro sebe.  I malý úspěch je dobrý a například v případech exekucí či v jednání s úřady, tak to je pro mě to největší zadostiučinění. Jako národ máme obrovskou historii, dějiny a patřili jsme k velmi vyspělým státům Evropy. To je můj cíl. Aby se lidem u nás dařilo a byli jsme opět tím hrdým národem.

Vašim tatínkem byl Karel Černoch. Co by asi říkal on vaší politické kariéře?

To je otázka, na kterou dnes už nikdo neodpoví a mohu jen doufat, že ano. Trávili jsme spoustu času povídáním o létání, muzice, autech, samozřejmě i o politice. V ní se ale táta nikdy nechtěl angažovat. Takže by mi politiku zprvu rozmlouval, ale nakonec bych ho určitě přesvědčil. Koneckonců byl to on, kdo mi vždycky říkal, že pokud chce člověk něco dokázat, nesmí stát v řadě.

Proč se táta nechtěl angažovat v politice?

Za minulého režimu to odskákal a byla mu na několik let zakázána umělecká činnost. Jinými slovy, nesměl zpívat a protože nás to živilo a on zpívání miloval, bylo to hodně těžké. Stalo se tak kvůli vítězné Písni o mé zemi na Bratislavské lyře 1969, která byla pojata jako protest proti okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy.

Marek Černoch

Autor: archiv

Vaše rodiče se rozvedli, když jste byl dítě. Jak jste pak spolu s tátou vycházeli?

Naši se rozvedli, když mi bylo devět. Moc jsme se nevídali. Jezdil hodně na po vystoupeních, měl druhou rodinu, takže náš vztah byl o to složitější. Navíc, vztah táta – syn nebo máma – dcera bývá většinou komplikovanější než obráceně. Táta byl maximalista, což se mi, coby puberťákovi moc nelíbilo a pochopil jsem ho až později. Pokud k tomu všemu připočtu, že že jsem se taky začal živit zpíváním a moderování, kde on byl absolutně „top“, byla to někdy krušná škola. Ale dnes mu za to děkuju. Když jsem od něj dostal požehnání, že můžu zpívat jeho písničky, byla to maximální pocta. Vzpomínám si, že to bylo v rádiu, kdy mi řekl: „Jestli se ti ty písničky líbí, tak je zpívej.“.  On byl opravdu zpěvák par excelence, zpěvák, který se narodí možná jednou za dvě stě nebo tři sta let a pokud jeho písničky někde zpívám, je to pro mě obrovská čest. Ale k otázce, co se týče vztahu, byl nejlepší v těch posledních letech jeho života, kdy jsem se dal  na létání a on létání zbožňoval. I když zpočátku nevěřil, že leteckou školu udělám, později, když viděl, že to s létáním skutečně myslím vážně, rozuměli jsme si asi nejvíce.

Když bych se vrátil k těm tatínkovým písním, kterou z nich máte nejraději?

Moje nejoblíbenější tátova píseň se jmenuje To snad se dá nazvat láskou. Tato píseň je relativně neznámá. Vyšla na poslední řadové desce v roce 1991. Celkově se mi líbí spíše ty méně známé. Páteční, jejíž text jsem pochopil až po letech, Sen kovbojů, či píseň z muzikálu Bídníci Otče náš. Ale cokoli nazpíval byla hudební lahůdka a Zrcadlo nebo Ona se brání mají lidé nejraději..

 

Smrt vašeho táty asi nikdo nečekal….

Tátova smrt byl obrovský šok. Do poslední chvíle jsem věřil, že to táta zvládne, že přijde zázrak, ale ten nepřišel a táta umřel. Dokonce jsme předtáčeli jeden pořad. Měsíc před smrtí, když už na tom byl hodně špatně, mi říkal, ať řeknu lidem, že má chřipku a že po Vánocích už zase budeme dál točit. On tomu opravdu věřil, byl to bojovník. Když na něj v autě před domem číhali paparazzi, on je překvapil tím, že vytáhl fotoaparát a začal je fotit první..

Jeho pohřeb pak provázela rvačka jednoho z hostů s bodyguardy…

To, co se tam stalo, všechny zaskočilo. Bylo to to poslední, co bychom na pohřbu chtěli.

Kdo vás vlastně přivedl k létání?

Letadla měla od mala u nás „vedoucí funkci“. Táta rád slepoval modely letadel a měli jsme je všude. I na záchodě. Později, když už doba pokročila, byly první počítače Atari, tak měl první letecké simulátory, na které jsem za ním chodil. To byly asi první momenty, kdy mě zaujalo létaní. Ale ten hlavní impuls ale přišel s tehdejším kapitánem ČSA, který řekl větu, kterou si pamatuji dodnes: „Jestli tě lítání fakt baví, tak pojď lítat.“. Létání je pro mě srdcová záležitost. Později jsem začal učit soukromé piloty, poté, když jsem dodělal školu, začal učit i začínající dopravní piloty.

Marek Černoch – oslava 10 let Klokánku

Autor: archiv

Nechybí vám dnes létání?

Chybí mi to a pokud čas dovolí, chci si občas zalétat. Třeba příští rok. Uvidíme.

Vzpomenete si na to, co vás nejvíc překvapilo při prvních krocích v Poslanecké sněmovně?

Nejvíc mě překvapilo, že když zkusím projít nějakými chodbami, tak se za hodinu a půl vrátím na stejné místo, ze kterého jsem vyšel (smích). Když nám zkušenější kolegové říkali, ať se v podzemí sněmovny naučíme chodit, že to není sranda, říkal jsem si, že to určitě nebude tak strašné. Ještě dnes ale občas vyjdu někde jinde než jsem plánoval:). Jinak, když teď budu mluvit o politice jako takové, tak co mě asi nejvíc překvapilo, je to, že někteří poslanci nedrží slovo. Nefunguje tam to, že se člověk na něčem s někým domluví a dá na to ruku a může se na to spolehnout. To bylo dost nepříjemné zjištění. Já na podanou ruku věřím, ale bohužel jsou i lidé, se kterými to takto nejde. Ale na druhou stranu, jsou ve Sněmovně i lidé, kterým se věřit dá. Cením si férového jednání. Tato práce není jen o hlasování ve Sněmovně, ale i o práci ve výborech, v regionech, kontaktu s lidmi. A tomu je potřeba čas věnovat. Chci práci poslance věnovat maximum času, protože pokud tu má po mně jednoho dne zůstat nějaká stopa, chci si to odpracovat.

Vaším hlavním tématem v celostátní politice je teritorialita exekutorů. Můžete vysvětlit, o co se jedná?

Teritorialita se dá přeložit jako rajonizace. Je to o tom, že tak jako si člověk nemůže vybrat svého soudce, tak si nemůže vybrat ani svého exekutora. Jde o rovnoměrné rozmístění exekutorů. Nechceme zasahovat do podnikání, ale exekutor jako takový se  ani nedá brát jako podnikatel, což v současné době bohužel takto funguje. Exekutor vládne nad osudy a životy jiných lidí a jde o velkobyznys. Účelem je to změnit a tento velkobyznys s lidským neštěstím zastavit. V současné době se k dlužníkům často nepřistupuje jako k lidem. Jsou bráni jako čísla s tím, že čím víc pohledávek, tím lépe. Pak se dějí věci jako je zabavování věcí, které nemají žádnou hodnotu, ale psychologicky na dlužníka působí. Ke každému dlužníku patří i věřitel a dluhy se musí platit. Na druhou stranu ale vymáhání pohledávek musí mít pravidla.

Vy jste rodilý Pražák?

Jsem Pražák jako poleno. Narodil jsem se tu, vyrůstal jsem tu. Do nějakých deseti let jsme bydleli na Vinohradech, a pak jsme se přestěhovali s mámou do Vršovic.

Na Vinohrady se často chodím procházet, tam jsou ty mé „staré zlaté časy“.Do domu kde jsme bydleli. Nebo na „parkoviště“ u Nuselského mostu, kam jsme chodili hrát fotbal. K Nuselskému mostu se váže ještě jedna historka. Bydleli jsme tam v době, kdy se most stavěl. V té době z mostu několik lidí skočilo a říkalo se, že to není pravda, že tam je gang dětí vysoce postavených komunistických činitelů – tehdejší zlatá mládež, která z mostu ty lidi shazuje. Pamatuji si, jak se tam všichni báli chodit. Měl jsem ve škole spolužáka, který takto zemřel a o kterém se dodnes neví, jestli z mostu skočil nebo ho někdo shodil.

Marek Černoch

Autor: archiv

Kandidujete na primátora. Co všechno je třeba z vašeho pohledu v Praze změnit?

Zásadním tématem, i když je to hlavně parlamentní téma, je pro mě přímá volba a odvolatelnost primátorů, starostů, ale i politiků a jejich trestní a hmotná zodpovědnost. Jakmile tito lidé budou voleni přímo, tak práce kupříkladu primátora bude úplně o něčem jiném. Dokud bude pracovat, dokud bude plnit svoje sliby, nedělat průšvihy, tak ve funkci bude a má prostor na realizaci svého programu. V současné době je primátorem ten, na kterém se dohodnou strany. Na základě nějakým vnitrostranických a mezistranických bojů je v čele magistrátu dva roky a neudělá vůbec nic.

Co Praze hlavně chybí je aktuální územní plán. Nejsou připraveny žádné projekty, Institut plánování rozvoje města má půlmiliardový roční rozpočet a výsledek práce za poslední roky – nula.

Pak je to otázka bezpečnosti. Bojíte se poslat děti do školy, bojíte se přejít parkem u hlavního nádraží. Pohybovat se v nočních hodinách na Václavském náměstí je také o strach. Musíte tam neustále odrážet nějaké nabídky na drogy, na návštěvu klubů, kasina. Když se lidé cítí bezpečně, tak je jejich život úplně o něčem jiném. V současné Praze se ale třeba v noci bezpečně moc lidí necítí.

Dalším tématem je doprava. Chybí silniční okruh, metro trasy D, přímá kolejová doprava na letiště. Jezdit MHD vyjde dráž než autem, navíc neklimatizovanou tramvají nebo autobusem, ve které jsou bezdomovci. Praha je pak plná aut, není kde zaparkovat a když připočítám průtahy s tunelem Blanka, je stále co zlepšovat.

Problémem je také korupce, která kvete na magistrátu. A vázne komunikace města s občany. Primátor je ale takový výkonný ředitel města, takže musí komunikovat. Poslouchat lidi, mít zpětnou vazbu, zodpovědnost.. To je základ.

Jak vlastně relaxuje Marek Černoch? Co děláte ve volných chvílích?

Asi bych měl říct, že sportem, ale bohužel nejsem úplně sportovní typ (smích). Ale chci  začít. Posilovna a thajský box, protože stres a tlak, je potřeba dostat ven. Někdo štípe dříví, já bych chtěl začít provozovat takovýto sport.  Co mě baví je, vzít si knížku a na chvíli si sednout. Ale největší relax jsou mé děti. Zahrát se synem fotbal, vyrazit do kina nebo si zahrát stolní kvízové hry. To mě baví. A samozřejmě létání a zpívání. Mám kapelu Angels a jít si zazpívat je skvělé


Další články