Rozhovor „Mezi nebem a zemí“ – vzpomínka na Karla Černocha
Za pár týdnů tomu bude pět let, kdy odešel zpěvák, moderátor a nerozlučná polovina Jiřího Wimmera, Karel Černoch. Jeho muzikálové i filmové role, scénky a hlavně písničky dodnes uchvacují a tak jsme pozvali Marka Černocha na malé povídání, aby nejen o tom na tátu zavzpomínal. Byl to rozhovor „Mezi nebem a zemí“.
Když slyšíte Marku tátu v rádiu nebo televizi, co vás jako první po těch letech napadne?
Je to velice rychlý sled pocitů. Od smutku, přes radost, až k pocitu že to byl prostě excelentní zpěvák. Vždy když ho slyším zpívat, říkám si, že to byl hlas, jaký se narodí jednou za sto let.
Kolik táta natočil celkem písniček? Je nějaký přesný počet?
Přesně to nevím, spousta byla natočená pro různé pořady a je spíš dílo náhody je najít, ale budou jich stovky.
Které písničky od táty Vy osobně máte nejraději?
Mám od táty rád téměř vše, ale můj „top ten“ je rozdílný od těch, které se hrají. Nejraději mám Vyznání, To snad dá se nazvat láskou, Já vím, co mi chceš říct, Chtěl bych zas tvou snídani mít, Já ti kdysi hrál, Vzbuď mě hned a Anděl sám zamkne křídla, z muzikálu Juno a Avos, Otče náš z muzikálu Bídníci, Sen kovbojů a Páteční. Dlouho jsem některé písničky vnímal jen jako písničky, ale s nějakou životní chvílí a etapou jsem je začal poslouchat úplně jinak. Když táta například natočil na CD Zrcadlo písničku Páteční, pustil mi jí, abych mu řekl názor, protože si nebyl jistý, jestli neztratila svou atmosféru. Úplně mě ta písnička dostala. Bylo to najednou úplně jiné, zazpíval to skvěle. Má krásnou melodii, text, ze kterého mrazí. Netušil jsem, že se mě později osobně dotkne. U písničky Anděl sám zamkne křídla, byl pak třeba velice hrdý na to, že jí zazpíval celou sám. Je to smrtící rozsah a v originále to zpívají dva zpěváci, každý ve svém hlasovém rozsahu. On to dal celé. Miluji jeho písničky a barvu hlasu a navíc mám ke každé nějakou vzpomínku. Byl to opravdu naprosto výjimečný zpěvák.
Zmiňujete barvu hlasu a tu máte velmi podobnou. Stejně tak gesta. Těší Vás to?
Těší mě to. Říká to hodně lidí, tak doufám a budu věřit, že to tak alespoň trochu je. Táta měl nádherný hlas.
Co byste ještě řekl, že máte společného?
Jsem stejný „vetešník“ jako byl on (smích), miluji fotografování a takové ty „hračky“ pro velké. Vsadím se, že by dnes měl „jablečný“ telefon i tablet, všechny grafické programy a posílali bychom si typy na nové aplikace. Měl ještě dar přesvědčit lidi. To prý mám také po něm (smích).
Říká se, že děti slavných to mají někdy jednodušší a někdy složitější. Jak to bylo u vás?
Tak jak jste to řekl. Někdy lehčí a někdy je to těžší. Hodně lidí Vás posuzuje už z pohledu, jestli mají toho Vašeho rodiče rádi nebo ne. Ale nedá se to přesně specifikovat.
Jaký byl Karel Černoch táta?
Táta byl velice pracovitý člověk, absolutní profesionál a občas to pak vztahově zaskřípalo. V těch pozdějších letech byl náš vztah ale nejlepší. Hodně jsme spolu pracovali a on v pracovním světě nerozlišoval. „Stojíš na jevišti nebo sedíš před mikrofonem v rádiu? Čekám od tebe maximální výsledky“, to byl jeho přístup. Díky Bohu za to. I když bylo těžké dohánět jeho mnohaleté zkušenosti, člověk vedle něho profesně rostl. Největší zlom našeho vztahu byl ve chvíli, když jsem přišel s tím, že jdu na pilotní školu. Nevěřil tomu a jeho věta „To zvládne málokdo“, byla ukázková jeho pohledu. Když pak viděl, že „zvládám“, začal tím žít. On sám miloval letadla a obdivoval piloty. Hodně jsme si o tom povídali, byl hrdý, seznámil mě s kamarády, kteří létají, a je škoda, že se toho usednutí do dopravního letadla nedožil. Vyznával přísnost sám k sobě a to samé vyžadoval od ostatních. Vždy mi říkal, že musím být alespoň dva kroky před řadou a i když to občas bolelo, jsem mu za to dnes vděčný. Byl super. Mrzí mě, že jsem ho zase na oplátku já neseznámil s některými lidmi.
Mimo profesních vlastností, jaké byly ty lidské?
Byl obrovský bojovník, měl respekt, a když něco chtěl, šel za tím. Neměl rád povrchnost a vyznával váhu slova. Nesnášel snahu některých lidí o to se „trefit“, jen aby ublížili. Jako každý z nás měl i nějaké horší, ale o těch už dnes mluvit nechci.
Máte děti Dominika a Denisu. Co role dědy?
Byl hodně zaneprázdněný, tak děti moc neviděl, ale myslím, že dnes by to bylo jiné. Je to škoda a člověk by si tyto chvíle neměl nechat utéct. Oni ho začínají vnímat také až dnes, zpívají jeho písničky, povídáme si o něm, koukáme na fotky. Také ve škole se už u spolužáků odráží, kdo byl jejich děda. Nedávno, když jsem je vyzvedával ze školy, obklopil mě dav jejich spolužáků, že děda Domči a Denči byl ten zpěvák, co zpívá Večerníček a jestli bychom si mohli kousek zazpívat. Bylo to milé.
Radil Vám táta v soukromém životě?
Myslíte třeba v oblasti děvčat (smích)? Občas ano a někdy i dost prudce (smích). Dokázal skvěle mluvit. Začal na dané téma, pak přešel plynně na letadla, válečné lodě, počítače a skončil zase u tématu a já přemýšlel, jestli nemá pravdu (smích). Většinou když byl sám doma a neměl vystoupení, jel jsem k němu, seděli jsme a povídali si.
Bylo to stejné u Vaší sestry?
Terka je holka, tam je vztah vždy trochu jiný. Tím však neříkám, že by jí vychovával jinak.
Rodiče jsou vždy hrdí, když děti plní jejich sny a Vy i Tereza jste tátovi sny splnili. Snil také, že i Vy půjdete v jeho stopách jako zpěvák?
Myslím, že nesnil (smích). Táta si své umění a písničky vždy hlídal a byli jsme trochu „dva kohouti na stejném smetišti“. A když už, tak abych dělal muziku, kterou on chtěl, což bylo country. Mám country rád, líbí se mi moderní americká country, ale mé cítění co chci dělat za muziku je trochu jinde. To byl občas kámen úrazu. Terka byla zdravě vzpurnější. V těch posledních letech se vše ale změnilo celkově k lepšímu. Dělali jsme spolu v rádiu, zpívali a já se učil. Ne vždy jsme se shodli, ale táta byl studna profesionality a ukázka, jak se mají věci dělat. Hrozně rád na to dnes vzpomínám a snažím se vše dělat na tisíc procent. Domlouváme se teď s jeho bývalým kolegou a vynikajícím kytaristou udělat blok jeho písniček a vyjet na turné. Když jsme se bavili o zpěvu, říkal jsem, „Budu to zpívat po svém“ a on na to „To je jasný, bavíme se tady o muzikantském Bohu a nejde to udělat jako on. To nedokáže nikdo“. Má pravdu. Chceme jen přiblížit jeho písničky v té klasické podobě, a jestli to potěší, tak super. Máme jeho písničky v repertoáru i se skupinou Angels a zpívám je, protože mě to baví. Nepotřebuji si budovat na jeho písničkách kariéru. Tu už mám jinde.
A nechtějí tedy Vaše děti jít ve stopách dědy?
Dominik možná ano, je to exhibicionista. Miluje fotografy, jeviště, potlesk a „šrumec“ kolem jeho osoby (smích). Ale na otázku co chce dělat, odpovídá, že chce být dopravní pilot nebo právník. U Denisky to je jinak, ta jeviště moc nemusí. Chce být veterinářkou a také pomáhat opuštěným dětem. Zpívat je učím, jde jim to, ale volba bude jednou plně na nich. Oni se musí rozhodnout, co je baví a chtějí dělat.
Váš táta byl znám mezi kolegy jako zábavný člověk a úžasný komik. Byl rozdíl mezi Karlem Černochem v televizi a v soukromém životě? Na jaké historky nejraději vzpomínáte?
Ano i ne. Táta byl „pohodář“, lidé ho měli rádi a byla s ním sranda i v běžném životě. Během cestování autem jsme „prokecali“ hodiny a hodiny. Dalo se s ním mluvit o všem. Nejraději jsem měl jeho „přednášky“, což mají děti vůbec rády (smích). Jednou mi celou cestu z Německa vysvětloval, jak se jí klobása, že on je v tom díky neustálému cestování skvělý atd. Pak jsme za hranicemi zastavili u stánku, koupili si klobásu a říká „Teď se dívej ať víš, jak se to má správně jíst“. Kousnul do ní, opařil se omastkem a pak už jsem jen viděl letět klobásu, tatarku, hranolky a kečup na jeho bundu, košili i kalhoty (smích). Některá slova co z něj pak vyletěla, jsem ani neznal (smích). Druhá příhoda je veselá dnes, ale tehdy jsem moc veselý pocit neměl. Jeli jsme ze Švýcarska, vezli kafe pro cukrárnu v Praze, a když jsme dojížděli k hranici, táta říká „Je tam celnice, nech to na mě, ať tady nestojíme celý den“. Dojeli jsme k té paní, stáhnul okénko a na otázku co vezeme, zalaškoval německy „.kofíí“. Bohužel pro nás, to znělo jako „kokíí“. Nikdy bych netušil, kam až se zkušený celník dokáže při prohlídce auta dostat (smích). Nic samozřejmě nenašli, ale těch několik hodin na celnici, vysypané tašky a nerudný táta, mě moc nepobavilo. Je pravda, že už takhle nikdy nelaškoval (smích). Takových zážitků je celá řada. Dokázal být ale jako každý člověk i velice nepříjemný.
Hodně se mluvilo o jeho napjatém vztahu s Naďou Urbánkovou. Bylo to opravdu tak vážné?
Nebyl napjatý, protože nebyl žádný. Táta s paní Urbánkovou za to jak se chovala, už nikdy nemluvil a dokonce s ní odmítl být i na jevišti. Nedivím se. Byl jsem u toho, vím co se dělo, a to jak se paní Urbánková chovala, se prostě nedělá. Jen lži. Ale o tom mluvit nechci.
Oba jste zpívali na Stodole Michala Tučného v Hošticích, která je poctou právě Michalovi. Neplánujete podobný festival na počest Karla Černocha?
To neplánujeme, ale chceme udělat jeden vzpomínkový koncert, kde by si tátovi písničky zazpívali jeho pěvečtí kamarádi a kolegové. Ideální místo je Lucerna, máme už mnoho ohlasů, ale taková akce stojí hodně peněz a hledáme sponzory.
Poslední otázka je podobná té první. Jak na tátu vzpomínáte dnes?
Dal bych moc za to, mít možnost s ním na pár vteřin mluvit a říct mu, co jsem nestihl. Bohužel to nejde. Myslím na něj, mám fotku nad pracovním stolem a vždy když přemýšlím nad nějakým problémem, v duchu se ho ptám na radu. Byl jsem za ním i v uniformě a doufám, že jestli existuje něco mezi nebem a zemí je rád. Když odešel, bylo to těžké a lidé, kteří vedle mě v té době stáli, to ví. Jeden člověk pak řekl „..buď šťastný že ho můžeš vidět a slyšet v písničkách. Všichni tu možnost u svých blízkých nemají“. Je to pravda. Tak poslouchám jeho písničky a spojuji si je s chvílemi vlastního života.
zaznam rozhovoru pro iradio
zdroj: Eos-czechmedia
