Létání
Působíte v letecké škole jako lektor, zároveň se věnujete psychologii. Jaké vlastnosti by měl správný pilot mít?
Měla by to být kombinace různých vlastností ve správném poměru. Pilot, ať už létá sám, nebo ve vícečlenné posádce, musí být odolný vůči stresu, znát své limity a limity letadla, které řídí. Musí se umět rozhodnout, a to hlavně pod tlakem. Nenechat nic náhodě a být tzv.“před letadlem“, neboli vědět, co bude dělat za chvíli. Čím je pilot pečlivější při přípravě na zemi, tím méně věcí ho může zaskočit „nahoře“. Když nevíte v autě kudy dál, zastavíte a podíváte se do mapy nebo zapnete GPS. V letadle se zastavit nedá. Ten stres pak narůstá velmi rychle, pilot začne chybovat víc a víc a je třeba ten „řetěz“ chyb včas rozpojit. Každý pilot si tím musí projít a chyby neopakovat. To je i moje zkušenost. Vzpomínám na slova mého instruktora, že „letadlo není koloběžka“. Měl pravdu.
V dopravním létání je pak vše ještě daleko složitější. Vedle větších nároků na zvládání stresu je nutná také spolupráce v posádce. Během výcviku je na spolupráci pilotů kladen velký důraz, protože dopravní letadla jsou velice rychlá, létá se na frekventovaná letiště a na každé rozhodnutí mají piloti daleko méně času. Je velmi důležité umět se rozhodnout, ale také dokázat zvážit názor kolegy. Proto jsou zájemci o výcvik dopravního pilota podrobeni různým psychologickým testům, aby se do kokpitu dostal opravdu „vyrovnaný“pilot. Během létání pak dopravní piloti pravidelně absolvují výcvik na simulátorech, kde je instruktoři dostávají pod maximální tlak, čímž se učí podobné situace společně zvládat. Ale i mezi piloty se najdou výjimky.
Kam létáte nejčastěji? A kam jste doletěl nejdál?
Létám především do evropských zemí, mezi mé nejčastější destinace patří hlavně jižní “charterové“ země jako Itálie, Řecko, Tunis apod. nebo třeba Rusko. Nejraději mám právě charterové lety, kterými jezdí lidé na vysněnou dovolenou. Na cestě tam máte letadlo plné natěšených turistů a zpátky vezete opálené, odpočaté a spokojené cestující. To je prostě úžasné!
Nejdále jsem letěl do Jekatěrinburgu, což je cca 5 hodin letu, pak Tel Avivu nebo Hurghady. Pro piloty dálkových letů, některé trvají dvanáct i více hodin, je takový let spíše „přeskok“. Dlouhé lety jsou náročné hlavně v noci. Hodiny a hodiny se jen monitorují přístroje, občas je řídící letového provozu přeladí na jinou frekvenci a na pilota padá únava. Když se pak musí koncentrovat na přistání, navíc třeba za špatného počasí, je to velmi vysilující.
Co a proč je pro pilota těžší – vzlétnout nebo přistát?
Vzlet i přistání jsou fáze letu, kdy se pilot musí soustředit na tisíc procent a být připravený rozhodnout se ve zlomku vteřiny. Jsou dány přesné postupy, komunikační fráze a plány, co dělat v případě závady nebo nestandardních situací, především s ohledem na bezpečnost posádky i cestujících. Pilot musí být ale připravený na cokoliv. Před vzletem a přistáním se piloti domluví na postupu, jak poletí a co budou dělat v případě závady, zhoršení počasí apod. Během vzletu a přistání jeden pilot řídí a druhý neustále monitoruje přístroje. Dopravní letadlo je složitý stroj, několikatunový kolos, který není jednoduché dostat do vzduchu. Z mého pohledu je nejsložitější fáze přistání. Možná i proto cestující tleskají po přistání a ne po vzletu.
